Změny klimatu

O CO VLASTNĚ JDE

Globální oteplování, nebo odborněji řečeno změna klimatu, je vážný ekologický celosvětový problém. Jde o to, že průměrná teplota planety Země pomalu stoupá. A nezpůsobily to přirozené jevy, jako se to stávalo v dávné historii, nýbrž lidé. Spalováním fosilních paliv (ropa, uhlí, zemní plyn), vypalováním lesů a některými dalšími činnostmi totiž uvolňují do atmosféry tzv. skleníkové plyny, které vytvářejí skleníkový efekt a naši planetu tak oteplují. Jsou to v prvé řadě oxid uhličitý, metan, oxid dusný a halogenované uhlovodíky (freony).

Za posledních 200 let se již stačilo oteplit o 0.6°C, v následujícím století však vědci počítají s nárůstem teplot v rozmezí od 1.4 do 5.8°C a jelikož je naše civilizace na produkci skleníkových plynů prakticky závislá, čeká další zhoršení situace i naše potomky ve stoletích následujících. Navíc, i kdybychom emise těchto plynů naráz zastavili, průměrná teplota planety se musí dostat do rovnováhy s dnešním množstvím skleníkových plynů v atmosféře, což znamená další oteplení přibližně o 3°C, které by se odehrálo v rozmezí několika stovek let. Je nutno podotknout, že růst teplot v různých oblastech světa je nerovnoměrný, na některých místech se dokonce i ochladilo.

Změna klimatu však nepřinese pouze vyšší teploty, ale i silnější a častější přírodní katastrofy (povodně, sucha, bouře, vichřice, tropické cyklony), tání ledovců, stoupání mořské hladiny a mnoho dalších problémů. Některé oblasti, například tropický a subtropický pás, jsou ohroženy více, v mírném podnebném pásu budou následky menší. Česká republika se bude zřejmě potýkat s častějšími povodněmi a obdobími sucha. Naopak velmi kritická je situace tichomořských ostrovů.

Vypadá to tedy vážně a navíc nejde o žádný planý poplach. Existence klimatických změn je v současnosti považována za potvrzený fakt.

Nyní je potřeba začít snižovat emise skleníkových plynů a následky globálního oteplování tak co nejvíce zmírnit. Vážně se začali tímto problémem politici zabývat v roce 1992, kdy vytvořili Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, ve které přislibují, že jejich země začnou emise skleníkových plynů postupně omezovat. Aby se však opravdu něco začalo dít, nestačí pouhý slib, je potřeba přesná a závazná smlouva. A to je právě úkol o pět let později sepsaného Kjótského protokolu, který však zatím nevstoupil v platnost.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

 

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ JE JISTÉ

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), mezinárodní organizace, která zkoumá klimatické změny a shromažďuje naměřené teploty z meteorologických stanic po celém světě, zaznamenala od začátku průmyslové revoluce před 200 lety oteplení o 0.6°C. Toto oteplení potvrdila satelitní měření teplot v atmosféře a také dynamické modely IPCC simulující chování klimatu, které svými výpočty nadočekávání přesně kopírují křivku naměřeného oteplování, jak ukazuje následující graf:

Dalším důkazem oteplování jsou pozorovatelné změny, které se odehrávají v mnoha částech světa. Led v severních polárních oblastech taje obrovským tempem, rapidně ustupují horské ledovce, stromy dříve vykvétají.

Oteplení je tedy jednoznačně potvrzeno. A nejen to. V budoucnu bude teplota růst i nadále. Příčinou klimatických změn je totiž narůstající koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, které lidstvo produkuje stále stejným, ne-li zrychlujícím se tempem.

Důkazem zásadní role skleníkových plynů je Venuše, jejíž atmosféra se skládá téměř jen ze skleníkového plynu oxidu uhličitého a z toho důvodu je její povrch o 500°C teplejší než povrch zemský. Výmluvná je i historie naší planety, ve které jsou změny teploty většinou doprovázeny odpovídajícími změnami v atmosférické koncentraci skleníkových plynů. Pro rozhodující roli těchto plynů svědčí i následující model IPCC, který simuluje vývoj teplot bez započtení jejich vlivu. V případě zahrnutí skleníkových plynů do výpočtu (viz graf nahoře) jsou obě křivky téměř shodné:

zdroje: Greenpeace, Děti Země

 

JEVY OVLIVŇUJÍCÍ KLIMA

Skleníkové plyny

Funkce skleníkových plynů v atmosféře

Ve dne na Zemi neustále dopadají sluneční paprsky, které naši planetu oteplují. Během noci Země naopak vysílá nashromážděné teplo zpět do vesmíru. Není to však tak jednoduché. Kdyby okamžitě všechno záření zase utíkalo do kosmu, byla by průměrná teplota na naší planetě 19 stupňů pod nulou a rozdíly denních a nočních teplot by přesahovaly 50°C. Za takových podmínek by zde život, jak ho známe, zřejmě nevznikl. Stálejší a vyšší teploty na planetě zajišťuje atmosféra. Kdyby však byly v zemské atmosféře pouze plyny dusík a kyslík, jejichž zastoupení doopravdy činí přibližně 99%, byla by průměrná teplota na Zemi stále jen 6°C.

Za podstatně příjemnější podnebí (průměrná tep.15°C) vděčíme skupině plynů v zemské atmosféře, která zadržuje část unikajícího tepla a posílá ho zpět na zem. Díky tomu neklesají noční teploty hluboko pod bod mrazu. Jakto že ale stejně tak nebrání radiaci, která k nám od Slunce teprve letí? Je to způsobeno tím, že sluneční paprsky putují vesmírem ve formě krátkovlnného záření, které se ovšem na Zemi mění v dlouhovlnné (tepelné neboli infračervené). Tyto plyny krátkovlnnou radiaci propustí, dlouhovlnnou už jen částečně. Atmosféra tedy funguje na stejném principu jako skleník. Proto se také tomuto jevu říká skleníkový efekt a vzdušní strážci našeho tepla dostali název skleníkové plyny.

V důsledku zvyšování jejich koncentrace v atmosféře, za které mohou lidé, se skleníkový efekt zesiluje a způsobuje tak klimatické změny.

Důležité skleníkové plyny jsou uvedeny v následující tabulce. Jediným z nich, jehož koncentrace za posledních 200 let nevzrostla, je ozón. Byl totiž likvidován freony (CFC), které se rovněž řadí do skleníkových plynů. To už bychom se ale bavili o jiném problému - o ozónové díře. Vraťme se tedy ke globálnímu oteplování a k tabulce skleníkových plynů. Dodám, že prvních pět plynů je přirozených, kdežto ostatní jsou umělé a v atmosféře se před zásahem člověka nevyskytovaly, a že relativní účinnost znamená zvýšení úhrnu energie dopadlé na povrch Země za 100 let v poměru ke zvýšení působenému týmž objemem oxidu uhličitého.

Tabulka skleníkových plynů 

Vodní pára

U vodní páry se na chvilku zastavíme. Šedesát pět procent tepla, které zadrží nad zemí skleníkové plyny, je totiž zachyceno právě vodní párou. Vyskytuje se však v atmosféře většinou ve formě mraků, které odráží nejen dlouhovlnnou radiaci zpět na Zem, ale také krátkovlnnou radiaci ze Slunce zpět do kosmu. Který jev převládne, určuje spousta dalších faktorů (výška mraků, jejich složení, pokrytí oblohy a geografická oblast). Momentálně panují dohady o tom, jestli vodní pára Zemi otepluje či nikoliv.

Tuto funkci vody v atmosféře můžeme dokázat na dvou známých skutečnostech. Sami jistě víte, že za jasné noci je větší zima, než když je zataženo. To je způsobeno právě tím, že v dané oblasti je v atmosféře málo vody (tj. mraků), která by mohla nastřádané teplo vracet zpět na zem. Jako druhý příklad nám může posloužit například saharská poušť. Přes den tam panují velká vedra, naopak v noci může teplota klesat až pod bod mrazu. Je to opět způsobeno nízkou vlhkostí vzduchu. Přesným opakem je naopak deštný prales, kde jsou rozdíly denních a nočních teplot minimální.

Některé další lidmi produkované znečišťující látky, zejména oxid siřičitý (SO₂), ovzduší dokonce ochlazují. Do atmosféry se dostávají ve formě aerosolů, jejichž drobné částečky odrážejí pouze krátkovlnnou radiaci ze Slunce. Paradoxně tak tyto látky, které znečišťují ovzduší, působí také pozitivně. To může být důvod, proč se v minulosti klimatické změny neprojevili tak razantně.

Kromě nárůstu množství skleníkových plynů v atmosféře, který způsobuje současné klimatické změny, mohou oteplení planety způsobit ještě další jevy.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

Vnitřní proměnlivost klimatu

Vnitřní proměnlivost klimatu, často také označovaná jako přirozené či dlouhodobé klimatické výkyvy, je důsledkem dějů odehrávajících se v samotném klimatickém systému bez zásahu jakýchkoliv vnějších činitelů. Celý proces by se možná dal souhrnně označit jako interakce oceánů a atmosféry. Někteří vědci se domnívají, že by vnitřní proměnlivost klimatu mohla mít na dosavadním oteplení jistý podíl, nikdo ji však nepokládá za jeho hlavní příčinu. Potvrzují to i klimatické modely, ze kterých se dá vysledovat naopak výrazný vliv skleníkových plynů.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

Příjem sluneční energie

Změna množství sluneční energie, která dopadá na Zemi, může být zapříčiněna různou excentricitou oběžné dráhy Země, změnou sklonu zemské osy, či samotným snížením či zvýšením slunečního výkonu. První dva faktory se mění řádově během desítek tisíc let a nemohou mít s dnešním oteplováním pranic společného.

Zato proměnlivost sluneční aktivity, která je způsobena změnami magnetického pole Slunce, můžeme pozorovat velmi často - dokázány jsou zatím pravidelné cykly o délce 11 a 80 let. Pod pojem sluneční aktivita spadá například známý sluneční vítr nebo sluneční skvrny, které mají zdá se schopnost ovlivňovat klima na Zemi i v mnohem delších časových obdobích. Jde o oblasti na povrchu Slunce, jejichž jas je o zhruba 60% nižší než jas jejich okolí. Na každou skvrnu přitom připadají čtyři fakulová pole. To jsou naopak oblasti s jasem zvýšeným přibližně o 20%. V konečném součtu převažuje efekt fakulových polí. To znamená, že čím více skvrn, tím je Slunce jasnější.

Největší sluneční skvrna (6131 miliontin slunečního povrchu) se objevila ve středověku. A vskutku, 11.až 13.století bylo abnormálně teplé. Dokládají to cesty mořeplavců ze Skandinávie, kteří se plavili na Island, Grónsko a dopluli až do Ameriky. Nor Erik Rudý dokonce založil v Grónsku zemědělskou kolonii. V roce 1325 se však začalo ochlazovat, což pochopitelně způsobilo její zánik. Poslední obchodní loď přistála u grónského pobřeží roku 1369.

Naopak, tuhá grónská zima zavítala roku 1422 a 1423 do Evropy, kdy dvakrát za sebou zamrzlo Baltské moře i anglická řeka Temže. To byl příchod tzv. Malé doby ledové, jejímiž nejchladnějšími obdobími bylo Spörerovo (1400-1510) a Maunderovo (1645- 1715) minimum.

Sluneční skvrny vědci zaznamenávají i ve dvacátém století. V roce 1991 se objevila skvrna o velikosti zhruba 700 miliontin slunečního povrchu, rekord 20.st. drží se svými 2140 miliontinami skvrna z roku 1947. To nejsou nijak výjimečné hodnoty a ani žádný další ukazatel nenaznačuje, že by sluneční aktivita mohla v současné době nějak výrazněji měnit zemské klima.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

Sopečná činnost

Jisté teplotní výkyvy mohou způsobit i sopky. Při erupci se totiž do ovzduší dostává velké množství prachu a oxidu siřičitého. V atmosféře tyto příměsi odcloní část slunečního záření, čímž způsobí ochlazení, nicméně nejpozději do deseti let klesnou všechny zpět na zem. Po mohutném výbuchu sopky Pinatubo na Filipínách roku 1991 byly skutečně během následujících dvou let globální teploty nižší o čtvrt stupně. Podobné následky měla i erupce sopky Krakatoa v roce 1883.

Tím ovšem role sopek nekončí. Kromě prachu se totiž při erupcích do ovzduší uvolňuje i menší množství skleníkových plynů. Díky tomu se v minulosti v zemské atmosféře udržovalo stabilní množství oxidu uhličitého, což zajišťovalo pro život přijatelnou teplotu.

Závěr: Není žádný důvod věřit v to, že by mohly být nynější klimatické změny zapříčiněny zvýšenou sluneční nebo vulkanickou aktivitou. Zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu - IPCC mluví spíše o tom, že tyto vlivy působí poslední dobou spíše proti oteplování.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

 

ZÁSAH LIDSTVA

Lidstvo svou činností stabilně zvyšuje množství skleníkových plynů v atmosféře. Přitom tyto plyny mají zcela zásadní vliv na podnebí na Zemi. Jejich nárůst zaviněný lidmi se nazývá antropogenní změna nebo také přídatný skleníkový efekt.

zdroje: Greenpeace, Děti Země 

Emise oxidu uhličitého

Vše začalo před 200 lety průmyslovou revolucí, kdy se v parních strojích začalo spalovat uhlí a do vzduchu se jako vedlejší produkt reakce uvolňoval oxid uhličitý - CO₂. Dnes se uhlí stále používá jako palivo v tepelných elektrárnách. Mnohem větší emise oxidu uhličitého se však uvolňují při spalování dalších fosilních paliv, totiž zemního plynu a hlavně ropných produktů, jako je benzín či nafta. Největší díl viny tedy nese doprava a chemický a energetický průmysl. Využívání fosilních paliv včetně uhlí tvoří 75% emisí CO₂.

Zbylou čtvrtinu přírůstku oxidu uhličitého způsobily činnosti jako je intenzivní využívání půdy či kácení a vypalování lesů, při kterých se tento plyn rovněž uvolňuje. Při likvidaci lesů, hlavně amazonského pralesa a pralesů rozkládajících se v zadní Indii a na přilehlých ostrovech, nejenže vypouštíme do atmosféry další zásoby oxidu uhličitého, ale navíc se zbavujeme pomocníků v boji proti globálnímu oteplování. Rostliny mají totiž schopnost oxid uhličitý z atmosféry samy odčerpávat.

Množství oxidu uhličitého v atmosféře již bylo zvýšeno z 285 na 368ppm. V současnosti se do ovzduší vypouští 7 miliard tun CO₂ ročně a jeho koncentrace za tuto dobu stoupá o 1.5ppm. (1ppm je jedna miliontina vzduchu v atmosféře.)

To jsou jistě varující fakta, ale daleko horší je to, že ať chceme či ne, budeme muset v tomto znečišťování atmosféry ještě nějakou dobu pokračovat. Politici a vědci mohou pouze ovlivnit, jak intenzivní tato nebezpečná činnost bude a kdy se nám podaří najít a uvézt do provozu alternativní čisté technologie. Pokud by například byly roční emise sníženy pod úroveň roku 1990 během jednoho století, ustálila by se atmosférická koncentrace oxidu uhličitého na čísle 650ppm. Mezivládní panel pro klimatické změny - IPCC na toto téma zpracoval grafy, jak se bude sitauce dále vyvíjet:

Graf 1: Hrubé odhady, kolik bude lidstvo v příštím století produkovat oxidu uhličitého v miliardách tun podle pěti různých scénářů:

A1F1: Scénář předpokládající hospodářský i technologický rozvoj a zmenšování rozdílů mezi jednotlivými světovými regiony. Zdrojem energie bude i nadále pálení fosilních paliv.

A1B: Zde by se obě cesty výroby energie kombinovaly.

A2: Přetrvávají velké rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi, stále přibývá počtu obyvatel, rozvoj technologií je pomalejší.

B1: Utlumení průmyslu na úkor služeb a rozvoje účinných a čistých technologií.

B2: Společnost snažící se o environmentální i sociální stabilitu.

Graf 2: Tytéž scénáře jsou využity tentokrát k výpočtu koncentrace CO₂ v atmosféře v příštích 100 letech. Do roku 2100 by podle všech předpokladů neměl být překročen spodní a horní limit 490 a 1260ppm.

zdroje: Greenpeace, Děti Země 

Emise dalších plynů

Metan

Další skleníkový plyn, metan - CH₄, se dostává do ovzduší v důsledku pěstování rýže a dalších zavlažovacích projektů, intenzivního chovu dobytka, těžbě uhlí, a uvolňuje se také při hnilobných procesech na odpadních skládkách a při jeho průmyslovém zpracovávání. K přibývání metanu přispívají rovněž bažiny a mokřiny i vyšší koncentrace oxidu uhelnatého (CO) v atmosféře.

Koncentrace metanu zatím vzrostla o 151%, což se nestalo nikdy za posledních 420 000 let. Rychlost růstu koncentrace CH₄ se v posledním desetiletí mírně zpomalila. Odhady na příští století se pohybují v rozmezí od 1570 do 3730ppb, přičemž nynější koncentrace metanu v atmosféře činí 1760ppb.

Oxid dusný

Koncentrace oxidu dusného v atmosféře stoupla o 17% - nyní činí 316ppb - a nadále roste. Lidská činnost, kterou reprezentují hlavně zemědělská hnojiva, chemický průmysl a krmení pro dobytek, však způsobuje pouze třetinu aktuálních emisí N₂O.

Halogenované uhlovodíky

Díky dohodě o jejich regulaci kvůli ozónové díře koncentrace těchto plynů vesměs buď klesají, nebo se jejich nárůst zbrzdil. Výjimkou jsou CHF₂Cl, CF₃CH₂F, PFC či SF₆, které se používají jako náhražky plynů likvidujících ozón.

Ozón

Stratosférického ozónu díky lidské činnosti ubylo a vznikla ozónová díra, nárůst ozónu v troposféře je však silnější, a tak i tento plyn způsobuje spíše oteplování. Ozón se ovšem v atmosféře promíchává daleko pomaleji než ostatní skleníkové plyny, a proto se jeho koncentrace v jednotlivých oblastech mohou značně lišit. Předpokládané zvýšení množství troposférického ozónu v ovzduší by tedy postihlo hlavně severní polokouli. Tento plyn vzniká mimojiné z automobilové dopravy.

Aerosoly

Aerosoly, drobné částečky poletující v atmosféře, ovzduší značně znečišťují, zároveň však zpomalují globální oteplování. Jejich hlavním zdrojem je pálení fosilních paliv a biomasy. Množství aerosolů v jednotlivých oblastech se může značně lišit. V posledních letech jich však v atmosféře hromadně ubývá, což obnáší jak čistší ovzduší, tak rychlejší průběh klimatických změn.

Saze

Objevují se dohady o tom, že velký podíl na oteplování mají saze. Poblíž jejich zdrojů totiž dochází k úbytku oblačnosti a na Zemi tedy dopadá velké procento slunečního záření. K tomuto jevy dochází hlavně v tropech, zvláště silný je pak nad Indickým oceánem.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

 

SOUČASNOST A PROGNÓZY DO BUDOUCNA

Dosavadní oteplení

IPCC - Mezivládní panel pro změny klimatu je organizace, která zkoumá klimatické změny, jejich příčiny a odhaduje další vývoj. Působí v ní špičkoví klimatologové z celého světa. Toto jsou výsledky jejich měření:

• Průměrná teplota celé planety se během 20.st. zvýšila o 0.6°C plus mínus 0.2°C. To je o 0.15°C víc, než IPCC odhadovala roku 1994. Rozdíl je způsoben teplým koncem 20.století i přesnějším zpracováním meteorologických dat.
• Nejvyšší roční průměrná teplota od roku 1861 byla zaznamenána roku 1998. Světová meteorologické organizace - WMO doplňuje, že jako druhý se umístil rok 2001, potom rok 1997,1995,1990 a 2000.
• Dosavadní oteplování není příliš rovnoměrné, někde se dokonce mírně ochlazuje.
• Teplota 90. let i rychlost oteplování 20. století jsou v rámci posledního tisíciletí velmi pravděpodobně rekordní.
• Dosavadní oteplování není příliš rovnoměrné, někde se dokonce mírně ochlazuje.
• Noční teploty rostou rychleji než denní.
• Nad mořem se oteplilo dvakrát více než nad pevninou.

Vědci z amerického Národního úřadu pro pozorování oceánu a atmosféry - NOAA zjistili, že teplota oceánu v hloubce 3000 metrů se od roku 1948 zvedla o 6 setin stupně. V hloubce 300 metrů se pak stačilo oteplit dokonce o 0.31°C. Nutno podotknout, že oceány jsou vůči změnám teploty mnohem odolnější než atmosféra.

Následující graf znázorňuje kolísání průměrných ročních teplot v atmosféře vzhledem k průměru let 1961-1990 během posledních 140 let. Černá linka zaznamenává dlouhodobější trendy potlačováním náhlých krátkodobých výkyvů:

Další graf ukazuje variabilitu průměrných ročních teplot opět vzhledem k průměru let 1961-1990 na severní polokouli v posledních 1000 letech, černá čára pak znázorňuje průměrné teploty po půlstoletích. Míru nejistoty reprezentuje šedá zóna, červená linka v posledních letech značí výsledky měření přesnými přístroji:

zdroje: Greenpeace, Děti Země

Teploty příštích 100 a 1000 let

Je velice obtížné odhadovat další vývoj klimatických změn, jelikož nejde o žádný neměnný proces. Dosavadní oteplení se například odehrálo převážně v letech 1910 -1947 a 1976 - 2000 a vědci v těchto trendech očekávají další změny. Občas se mluví o katastrofické možnosti strmého oteplení, které by přineslo daleko horší následky, než dnes očekáváme. Tuto variantu bohužel zcela vyloučit nemůžeme. Stejně tak však nemůžeme vyloučit jiný vývoj, který by dnešní předpoklady ukázal jako příliš pesimistické. Proto se nemůžeme divit, že IPCC předpovídá pro příští století nárůst teploty v rozpětí od 1.4 do 5.8°C. Nejpravděpodobnější je oteplení přibližně ve výši dvou až tří stupňů. Pro porovnání, v době ledové byla průměrná globální teplota o 5 nebo 6° C nižší než je dnes. Předpokládané oteplení bude tedy znamenat větší či menší posunutí podnebných pásem. Nejvíce postižené by tak bylo tropické a subtropické pásmo, kde leží nejchudší světové státy. Naopak subarktické oblasti by se staly obyvatelnějšími.

Více nám řekne graf pro růst průměrné globální teploty podle různých scénářů:

A1F1: Scénář předpokládající hospodářský i technologický rozvoj a zmenšování rozdílů mezi jednotlivými světovými regiony. Zdrojem energie bude i nadále pálení fosilních paliv.

A1T: Totéž s tím rozdílem, že k výrobě energie se již fosilní paliva využívat nebudou.

A1B: Zde by se obě cesty výroby energie kombinovaly.

A2: Přetrvávají velké rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi, stále přibývá počtu obyvatel, rozvoj technologií je pomalejší.

B1: Utlumení průmyslu na úkor služeb a rozvoje účinných a čistých technologií.

B2: Společnost snažící se o environmentální i sociální stabilitu.

Jak se oteplení projeví:

• Budeme registrovat vyšší maximální teploty a více teplých dní.
• Minimální teploty budou nižší a chladných dní i dní s teplotou pod bodem mrazu bude ubývat.
• Zmenší se rozdíly denních a nočních teplot.
• Vzroste teplotní index, který udává stupeň pohodlí pro člověka - zahrnuje jak okolní teplotu, tak vlhkost vzduchu.

Všechny scénáře počítají s dlouhodobým vzestupem teplot, někdy dokonce i s mírnou akcelerací. Jinak řečeno, i kdyby lidstvo v tuto chvíli přestalo produkovat skleníkové plyny, oteplování by pokračovalo i nadále. Klimatický systém má totiž v současné době něco jako teplotní deficit. V atmosféře je určité množství skleníkových plynů, které však odpovídá ještě o něco vyšší teplotě, než máme dnes. Navíc, emise těchto plynů nelze eliminovat či zbrzdit v krátkém čase, protože je to technologicky a finančně velmi náročné.

Rychlost oteplování se nebude pravděpodobně snižovat, dokonce tomu může být i naopak. Způsobí to hlavně předpokládaná intenzivní produkce skleníkových plynů, ale velký vliv může mít také úbytek Zemi ochlazujících aerosolů, nebo větší vlhkost ovzduší. Vyšší teploty by totiž mohly způsobit větší odpařování a tím také vyšší atmosférickou koncentraci vodní páry, která nebude součástí mraků a posílí tedy výsledný skleníkový efekt.

Kdy se tedy lidstvo tohoto problému konečně zbaví? V prvé řadě to závisí na tom, kdy přestane produkovat skleníkové plyny. Podle většiny odhadů to bude trvat ještě dlouho, v nadcházejícím století bude spotřeba fosilních paliv pravděpodobně ještě stoupne. Za povšimnutí však stojí námitka, že zásoba ropy a uhlí by mohla dojít během několika desetiletí. V tom případě by byli lidé zřejmě nuceni opustit tento způsob výroby energie o něco dříve.

Až teprve potom se růst teploty značně zpomalí, nikoliv však zastaví. Bude činit pouze několik desetin stupně během jednoho století. To proto, že zvýšení koncentrace skleníkových plynů v atmosféře proběhne příliš rychle na to, aby se globální průměrná teplota stihla zvednout na úroveň, která by korespondovala s novým množstvím skleníkových plynů v ovzduší. Bude to tedy muset nejprve dohnat. Teprve až se teplota a množství inkriminovaných plynů stabilizuje, může začít ochlazování. Potrvá však velmi dlouho, protože většina skleníkových plynů bude z atmosféry mizet hodně pomalu. Například čtvrtina lidmi vyprodukovaného oxidu uhličitého zůstane v ovzduší ještě několik století po vlastní exhalaci.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

Přírodní katastrofy

Samotná vyšší teplota by zas tak velké obtíže nepřinesla, nebezpečí klimatických změn však leží někde jinde. Procesy v klimatickém systému jsou navzájem těsně provázané, zvýšení průměrné teploty tedy vyvolá spoustu reakcí a ovlivní mnoho dalších jevů. V jejich výčtu jsou na prvním místě jednoznačně přírodní katastrofy, které budou s největší pravděpodobností doprovázet oteplení ve všech částech světa.

Když je na Zemi vyšší teplota, znamená to, že v klimatickém systému naší planety je koncentrováno více energie, kterou nám dodává Slunce a která je pak ve formě tepla zadržována v atmosféře skleníkovými plyny. Co však uvádí do pohybu veškeré meteorologické děje? Právě sluneční energie. Logicky tedy, nárůst energie tyto děje zesílí. Tlakové níže a výše budou výraznější a budou pomaleji měnit svoji polohu.

Když se například taková výrazná statická tlaková níže zastaví nad Českou republikou, bude pršet velmi dlouho a můžeme si začít chystat pytle s pískem. Vzpomeňme na povodně na Moravě roku 1997 a v Čechách v srpnu 2002. Naopak v okolních oblastech dojde vinou nedostatku srážek k nepříjemným suchům. No a pak si to třeba zase prohodíme.

K vydatnějším dešťům může vést i další okolnost související s oteplením: Z oceánů se vypaří více vody, takže více vody musí nutně také v podobě srážek spadnout dolů. Silné deště a s nimi spojené povodně a záplavy ničí infrastrukturu, způsobují sesuvy půdy, půdní erozi, v zimě sněžné kalamity a po zbytek roku škody zemědělcům. Těm decimuje úrodu ještě více opačný extrém - sucha. U nás se projeví vyššími cenami potravin, v méně šťastné části světa hladomorem. Sečteno a podtrženo, povodní a dlouhých období sucha se klimatologové v souvislosti se změnou klimatu obávají nejvíc.

Další nepříjemností zřejmě budou silnější větry vznikající mezi výraznými tlakovými nížemi a výšemi. S tím souvisejí bouře, vichřice, tornáda, tropické cyklony (neboli hurikány a tajfuny) a silný mořský příboj ohrožující pobřežní oblasti.

Každá přírodní katastrofa způsobuje velké škody ekonomické a bohužel také škody na životech. Musíme tedy počítat s tím, že globální oteplení nebude procházka růžovou zahradou. Objevilo se již pár hrozivých předpovědí, kolik nás bude vlastně změna klimatu stát.

Co se týče ztrát na životech, obrázek si můžete udělat dle následující tabulky, která vypočítává přibližný počet obětí přírodních katastrof v letech 1947 - 1980. Nás zajímají červeně zvýrazněné položky - ty jsou způsobeny pochody v klimatickém systému. Nejvražednějšími katastrofami jsou zřejmě sucha, počet jejích obětí se však dá těžko zjišťovat, protože mají dlouhodobý účinek.

O ekonomických škodách vypovídají pro změnu statistiky pojišťoven, které mluví o zdevateronásobení výdajů za pojištění proti přírodním vlivům během pár desítek let. Některé ústavy již dokonce přestaly toto pojištění nabízet. Není to však zřejmě vinou oteplení planety. Lidí přibývá a nová výstavba probíhá i na místech, které budou případnou nepřízní počasí ohroženy jako první. Samozřejmě nesmíme zapomenout na inflaci.

Doopravdy se zřejmě zatím žádný podstatný nárůst počtu přírodních katastrof neodehrál, o čemž ostatně svědčí i hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu - IPCC, ve kterých se mluví o podstatně nenápadnějších změnách:

• Četnost srážek se zvýšila zhruba o 0.5% a bylo zaregistrováno o 3% více silných srážkových událostí.
• Oblačnosti pravděpodobně přibylo zhruba o 2%.
• Od roku 1950 bylo naměřeno méně extrémně nízkých a více extrémně vysokých teplot.
• Zvýšila se frekvence a síla jevu El Niňo.

IPCC nabízí i prognózy do budoucna:

• Můžeme očekávat intenzivnější srážky.
• Vzroste nebezpečí vzniku such, zvláště pak v oblastech s kontinentálním podnebím.
• V některých oblastech budou tropické cyklony pravděpodobně silnější a intenzivnější.

Tabulka počtu obětí v závislosti na různých typech katastrof
typ-katastrofy.pdf

zdroje: Greenpeace, Děti Země

Další důsledky klimatických změn

Tání ledovců

V této oblasti dospěla IPCC k těmto poznatkům:

• Od roku 1960 ubylo 10% veškeré ledové pokrývky Země.
• Doba, po kterou jsou zamrzlé řeky a jezera na severní polokouli, se zkrátila o dva týdny.
• Tloušťka zalednění v Severním ledovém oceánu se na jaře a v létě zmenšuje o 40%.
• Ustupují horské ledovce.

Americký Národní úřad pro pozorování oceánu a atmosféry - NOAA doplňuje:

• Zalednění Grónska mizí rychlostí 50 km krychlových za rok.
• Kanadská družice RADARSAT poslala na Zem tyto informace:
• Průměrná tloušťka ledu v Arktidě se zmenšila, nyní je na 3 metrech.
• Trhliny na zamrzlém oceánu dosahují délky až 2000km.

V příštím století se tání Arktidy a Grónského ledovce rozhodně nezastaví, mizet budou nadále i horské ledovce, hlavně ty na severní polokouli. Ohřívání jižní polokoule bude totiž díky větší ploše oceánů trvat déle. A pokud jde o oblasti kolem rovníku, tam už zřejmě brzy nebude mít ani co mizet. Na Kilimandžáru, nejvyšší hoře Afriky, již zbylo pouhých 12% původního zalednění.

Zdá se, že se zatím nemusíme bát o Antarktidu, která ani netaje, ani se to od ní příliš nečeká. Naopak docela vážný, byť vzdálený problém je setrvačnost tání ostatních ledovců, zvláště pak Grónského, které bude v omezené míře pokračovat i několik tisíc let po stabilizaci klimatu.

Zvyšování mořské hladiny

Od roku 1950 se úroveň mořské hladiny zvýšila o 10 až 20cm a nyní každý rok stoupne zhruba o 1mm. Do konce století se podle IPCC hladina zvedne o 9 až 88cm. Pokud musíte znát nutně nějaká konkrétnější čísla, vězte, že podle Akademie věd ČR zvýší tání kontinentálních ledovců hladinu moří za 100 let o 5- 15cm, tání grónského ledovce jen o 2 až 3 cm, za to o celých 50cm se zvedne hladina díky teplotní roztažnosti vody. Sečteno a podtrženo, moře se do dalšího milénia zvednou o 57 až 68cm. To by znamenalo nebezpečí pro množství tichomořských ostrovů, pro Bangladéš, kde žije 6 milionů lidí níže než 1m nad mořem, ale i pro Holandsko, severní Polsko a další oblasti. Zvýšená hladina by také jistě působila problémy všem pobřežním městům.

Zvyšování hladiny se ovšem jen tak nezastaví. Voda totiž mění svoji teplotu velmi pomalu, a tak se obrovské vodní masy v hlubinách oceánů budou oteplovat ještě dlouhou dobu poté, co se ustálí teplota v zemské atmosféře, a přitom se samozřejmě budou stále roztahovat, což citelně přispěje ke konečné výši hladiny oceánů. Pozadu však nezůstanou ani ledovce. Například oteplení ve výši 5.5°C trvající tisíc let by jen z Grónského ledovce "vyždímalo" takové množství vody, které by hladinu světových moří zvedlo přibližně o 3 metry.

Změna směru či zastavení mořských proudů

Je známo, že oceánské proudění má obrovský vliv na podnebí všude ve světě. Tato mohutná vodní cirkulace je způsobena různou teplotou moří. Pokud by se však oceány výrazněji oteplily, mohly by proudy změnit směr, zpomalit se, nebo dokonce zastavit. Poslední možnost není příliš reálná, přemýšlet by se o ní dalo až po silném a dlouhotrvajícím oteplování klimatu. Pokud by k tomu ovšem jednou došlo, byla by to jistě největší katastrofa v dějinách lidstva. V tomto století se proudy mohou maximálně zpomalit, což ovšem také může napáchat mnohé škody.

Méně sladké vody

V místech, kde nepřibude dešťových srážek bude díky většímu vypařování způsobenému vyšší teplotou méně sladké vody. Část této zbylé vody spotřebují rostliny, a tak jí možná bude mít nedostatek člověk. Navíc se počítá s tím, že lidí mezitím přibude a vody bude potřeba víc než dnes. Je docela možné, že voda bude zdaněná, aby se s ní tolik neplýtvalo. V extrémním případě může na daném území dojít k desertifikaci (změně krajiny na poušť).

Negativní dopad na zemědělství a rybolov

Zemědělci se budou muset přizpůsobovat měnícímu se klimatu a volit jiné plodiny, bojovat s nepříjemnými suchy a napravovat škody po ničivých záplavách, což povede ke snížení výnosů, k hospodářským a ekonomickým problémům a ke zdražení potravin rostlinného původu.

Změna teploty v mořích a oceánech, případně změny směru mořských proudů, budou mít vliv na shromaždiště ryb. Státy, kde je rybolov rozvinutý o něj mohou přijít a naopak.

Nedostatek potravin

I dnes trpí mnoho obyvatel chudých zemí hlady a situace se může ještě rapidně zhoršit. Kromě snížení výnosů v těchto zemích vlivem globálního oteplování přispěje totiž k nedostatku potravin i další velký problém lidstva - nárůst populace. Ten se samozřejmě týká opět právě ekonomicky zaostalých oblastí. Podle nejnovějších demografických projekcí OSN se počet obyvatel 48 nejchudších státu za 50 let rozroste z dnešních 658 milionů na 1,8 miliardy lidí. Dokáže zemědělství uživit všechny, ještě když se samo bude muset uskrovnit a přenechat část země zvětšujícím se městům?

Rozšíření nemocí a škůdců

Nemoci, které se vyskytují jen v teplejších podmínkách, se mohou vlivem oteplování dále rozšiřovat. Příkladem takové nemoci je horečka dengue nebo malárie, která je přenášena komáry při teplotách 15-32°C a vlhkosti 50-60%. Tato nákaza by se mohla z Afriky dostat i do Evropy. Podobných případů, kdy se nebezpečný hmyz rozšíří i do oblastí, kde je pro něho zatím příliš zima, může být daleko více. Například na Floridu se dostal z Jižní Ameriky zvláštní nebezpečný druh mravence. Zatímco obyvatelé Latinské Ameriky jsou proti jeho kousnutí imunní, na Floridě už si tito nebezpeční mravenci vyžádali přes 50 obětí.

Jinou oblast Spojených států, okolí New Orleansu, kde byly během posledních let zaznamenány neobvykle vysoké teploty, sužuje nebezpečně vzrůstající populace termitů. Tento hmyz likviduje nemilosrdně jak stromy, tak i domy postavené ze dřeva.

Vlny horka způsobují stresy. Extrémních teplot dosahují hlavně velká města. V důsledků dalšího oteplení se hovoří o zdvojnásobení až ztrojnásobení počtu úmrtí způsobených horkem.

Ohrožení fauny a flóry

Zvířata i rostliny se jednoduše přizpůsobují novým teplotním podmínkám. Stromy dříve rozkvétají a později se oblékají do podzimních barev, ptáci začínají dříve hnízdit a ti stěhovaví se déle zdržují ve svých zimních sídlech. V budoucnosti se budou teplomilné druhy stěhovat stále dále na sever a naopak druhy, které dnes žijí na severu, budou přicházet o svůj životní prostor. Přitom vzhledem k hustému zalidnění se mnohé druhy nebude moci za vhodnými klimatickými podmínkami ani přesunout. Ekosystémy, které nestihnou na změny reagovat, budou náchylnější k nemocem a napadení škůdci. Vážně ohroženy by mohly být například lesy mírného pásu.

Jedna z nejcitelnějších ztrát na poli přírody se bude týkat korálových útesů, jejichž biodiverzita je srovnatelná i s druhovou rozmanitostí deštných pralesů. Korálové útesy jsou velmi náchylné k sebemenším změnám teploty okolního oceánu a již dnes je mnoho z nich poškozených.

Nejkřiklavějším příkladem, jak oteplení může zasáhnout do života zvířat, jsou lední medvědi. Žijí v Arktidě a na severním pobřeží Kanady. Pohybují se na zamrzlém moři, kde loví tuleně. V teplejších měsících, když led roztává, se přesunují na pevninu, kde se živí z nastřádaných zásob tuku a jen občas uloví nějakou tu polární lišku či lumíka. V Arktidě však teploty stoupají, letní období se prodlužuje a medvědi jsou nuceni trávit na pevnině s nedostatkem jídla čím dál tím delší dobu. Oteplení postihuje i jejich mláďata. Lední medvídci zůstávají několik týdnů po narození v doupatech, která však často roztávají nečekaně brzy a bezbranná mláďata pohřbí. Existuje zde vážné a reálné nebezpečí vyhynutí tohoto krásného zvířete, protože podle vědců se letní období do roku 2050 prodlouží z 60 na 150 dnů a okolo roku 2080 už v Severním ledovém oceánu nemusí být téměř žádné ledové kry, které jsou pro lední medvědy naprosto nepostradatelné.

Silnější El Niňo

Tento jev je znám už od 16. století, není tedy přímo způsoben globálním oteplením, nicméně jeho síla a četnost za posledních třicet let vzrostla. Vědci z IPCC se domnívají, že jistý vliv klimatických změn tu zřejmě je a očekávají další, bohudík nepříliš výrazné zesílení tohoto nebezpečného fenoménu.

El Niňo je vlastně taková menší globální katastrofa. Přesun teplé vody ze západního rovníkového Pacifiku až k pobřeží Jižní Ameriky vyvolává celou řadu nemalých problémů. Nejvíce snad v oblasti kolem státu Peru, kde dochází k silným dešťům a následným záplavám a erozím půdy a odkud vrstva teplé vody vyhání ryby a připravuje tak tamní rybáře o živobytí. Na druhé straně Tichého oceánu přináší El Niňo dlouhá sucha. Nejedná se pouze o Austrálii, ale v důsledku zeslabení monzunů také o jihovýchodní Asii a dokonce i západní Afriku.

Živé vzpomínky na tento jev máme z roku 1997-98, nejsilnější průběh El Niňa byl však zaznamenán v letech 1982 a 1983, kdy byly zvýšené povrchové teploty v Tichém oceánu až 7°C nad normálem.

Humanitární katastrofy

Mnoho obyvatel chudých oblastí světa bude v důsledku výše uvedených vlivů utíkat ze svých domovů, což povede k rozsáhlým humanitárním katastrofám.

zdroje: Greenpeace, Děti Země

Vliv změn na jednotlivé oblasti světa

Největší problémy způsobí globální oteplování v tropickém a subtropickém podnebném pásmu - tam je dost teplo už teď. Naopak subarktické pásmo se může stát díky oteplení o něco obyvatelnějším.

Na jižní polokouli by se teploty měly měnit pomaleji než na severní. Je tam totiž větší plocha oceánů, jejichž oteplení bude trvat déle.

Antarktida

Klimatická změna zasáhla Antarktidu podle všeho jen na jednom citlivém místě, o to však silněji. Antarktický poloostrov, výběžek ledového kontinentu směřující k Jižní Americe, zaznamenal za posledních 50 let oteplení o 2.5°, zatímco celá planeta se dosud oteplila v průměru "jen" o 0.6°C. Zbylá část Antarktidy na globální oteplování zatím zdá se nereaguje. Podle posledních výzkumů se na většině území kontinentu dokonce ochladilo.

V Antarktidě je sice uloženo ohromné množství vody, které by hladinu světových moří zvedlo až o desítky metrů, vědci se však žádného extrémního tání ledu v této oblasti neobávají. Při zvýšené teplotě by totiž mělo v jižních polárních oblastech začít více sněžit, čímž by se objem ledu vyrovnával. Tento mechanismus by se měl zastavit až při teplotě 20°C nad normálem, což je nemyslitelné.

Zatím jsou však naše znalosti o tomto kontinentu skromné a probíhá zde intenzívní výzkum. Můžeme se tedy dočkat i nových překvapení.

Afrika

Černý kontinent bude zřejmě jedním z nejpostiženějších. Odborníci očekávají šíření pouští a erozi v některých pobřežních oblastech. Obyvatelstvo bude ohroženo neúrodou a šířením tropických chorob. Zvládnout následky oteplování v této oblasti bude nesmírně těžké díky velké chudobě a ekonomické neschopnosti většiny afrických států čelit jakýmkoli větším problémům.

Asie

Stoupající hladina moří zřejmě vypudí desítky milionů lidí z domovů. V jižní a střední Asii se období sucha projeví na úrodě. Naopak v severnějších oblastech se budou zemědělci radovat z vlhčího podnebí a velkých výnosů. Kromě šířících se tropických nemocí způsobí Asijcům potíže i extrémní počasí - povodně, vedra, lesní požáry a tropické cyklony.

Austrálie

Pouště pátého kontinentu se rozšíří. Jiné oblasti budou naopak postiženy tropickými cyklony a povodněmi. Odborníci se strachují o přežití vzácných živočichů a rostlin.

Oceánie

Tichomořské státy se čím dál tím více obávají cyklonů, dlouhých such a nemocí jako je malárie či horečka dengue. Ohroženy jsou příjmy z turistiky, ale také místní rybolov. Stoupající teplota oceánu by také mohla v některých oblastech zničit korálové útesy. Mnohem více se však mluví o tom, že mnohé tichomořské ostrovy se díky zvedání hladiny časem potopí a i pokud se tak nestane, budou beztak nadále zmenšovány všudypřítomnou erozí. Velmi ohrožené jsou například státy Kiribati a Tuvalu, v nichž žije celkem 100 000 obyvatel. Podle odhadů by se roční ztráta malého ostrovního státečku Kiribati měla pohybovat okolo 6 mil. dolarů, což je čtvrtina místního HDP. Rozlehlejší Fidži by v takové situaci tratila zhruba 45 mil. dolarů ročně, což by u tohoto bohatšího státu činilo 3% HDP.

Jižní Amerika

Sucha, záplavy, tropické cyklony, snížení produktivity zemědělství a zhoršení kvality pitné vody. To vše čeká Latinskou Ameriku. Větší daň si vyberou též některé nemoci, například malárie nebo cholera. Biologická rozmanitost bude ohrožena. Když k tomu připočteme jev El Niňo, který ohrožuje právě zejména Jižní Ameriku, nemáme jejím obyvatelům co závidět.

Severní Amerika

Ani sever Nového světa se nevyhne šíření nemocí, vlnám veder a pobřežní erozi. Mírný nárůst teploty a zvýšená koncentrace CO₂ v některých oblastech zvýší výnosy. V jiných částech kontinentu však měnící se klima zemědělcům spíše přidělá vrásky na čele.

Evropa

Evropa se zatím otepluje velmi rychle. Světová průměrná teplota vzrostla o 0.6°C, v Evropě je však tepleji o celý jeden stupeň. Španělsko, Itálie a Řecko se bojí nízkého zájmu turistů a zřejmě mají proč. Srážek v jižní Evropě totiž stále ubývá a do příštího století se očekávají velká sucha a vedra. Výrazné změny čekají i přírodu severských zemí. Na rozdíl od jihu Evropy tam prší stále více. Rychlým oteplením budou ohroženi živočichové a rostliny obývající tundru, věčně zmrzlá půda bude tát. Relativně nejméně by měla být postižena střední Evropa, i když ani ta se nevyhne záplavám a letním vedrů<